Stát se může cokoliv...

Už tomu pár měsíců bude, co jsem měla objednávku na svatební líčení od Mirky, která bydlí pomalu ve vedlejší vesnici.

Přijela jsem k ní a už na začátku mi říkala, že vlastně téměř žádný make-up nechce, protože její přítel to moc nemusí. Byla jsem z toho trošku rozpačitá, že mám vlastně práci nepráci...musím ji zvýraznit tak, aby vypadala krásně a přitom nebylo absolutně nic poznat. Takže make-up téměř žádný, max. jen troška korektoru pod oči, lehounce stíny, tvářenku do meruňkova...všechno minimálně. Prostě jsem odjížděla ze zkoušky líčení se zvláštním pocitem.

Cca po dvou týdnech jsem přijela v den D a jako obvykle, nepřijela jsem v domluvenou hodinu, ale dřív...Mám prostě problémy dojet " na čas" a občas přijedu klidně i o hodinu dřív :-/ Takže tentokrát jsem na tom nebyla jinak, ale říkala jsem si, že se aspoň podívám na práci profi kadeřníka...

Ale jak jsem byla v šoku, když mi Mirka přišla otevřít s úplně mokrou hlavou a se slovy, že kadeřník ještě nepřijel a nemůže se na něj dovolat. Obvykle sebou beru všechny věci, jak make-up, tak i na vlasy, ale tentokrát jsem si říkala, že to je zbytečné a nechala jsem to doma. Takže co teď ? Díky svému problému chodit na čas jsem měla hodinovou rezervu, tak jsem se sebrala a sjela si domu pro věci. Mirka mi ukázala obrázek a něco podobného jsme vytvořily.

Když už jsem měla make-up a vlasy hotové ( cca ve 12), tak jí kadeřník volal, že usnul a nemohl se vzbudit...

Takže jsem od Mirky odjížděla spokojená a říkala jsem si, že to byl prostě osud, ač nepotřebovala výrazné líčení, tak jsem byla její záchrana v podobě " kadeřníka".

A od té doby beru zásadně vše...Člověk nikdy neví, kdo dorazí, nebo nedorazí 😀

Poděkování, které přišlo o pár týdnů později...